THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Projekt ENSHINE založil v roce 2009 Jari Lindholm (ex-SLUMBER, ATOMA), který postupně kolem stockholmské značky zformoval plnohodnotný koncertní line-up. Fantaskní cesta dovnitř lidské duše započala debutem "Origin" a pokračuje aktuální sonickou mlhovinou "Singularity". Definovat hudební tvář Švédů je poměrně snadné – v dunivé rytmice a riffových hradbách najdeme otisky skandinávské větve death metalu, včetně klasické inklinace k emocionálně zjitřené melodice. V hudbě ENSHINE kontrastuje metalová tíže a snová houština melodických vyhrávek i melancholických klávesových rejstříků.
Pokud hledáme pokrevní linie atmosféry novinky, pak se výrazně nabízí stará alba KATATONIE. I ENSHINE se rád pohybují na hraně doomového zmaru a sladkobolných melodických motivů, které výrazně prosvítají zvrstvenými nástroji. „Singularity“ jistě potěší i milovníky impresionistických poloh Dana Swanö – i tahle deska totiž upíná pohled do lidského nitra a spíše než na přímočarou agresivitu sází na přitlumenou atmosféru a instrumentálně přesvědčivou truchlivost. Je to nahrávka z doby těsně před tím, než si náladotvorný metal začal podávat ruce s post-rockem a shoegaze. V něčem vlastně trochu anachronismus, ale vítaný.Škoda, že strhujících momentů je tu jen pár („In Our Minds“, „Apex“), jinak se celá Singularita nese v duchu nesmírně příjemné a v mlhavých podzimních dnech potřebné zadumanosti. Deska, která vám neroztrhá duši, ale vracet se k ní budete rádi. Obzvlášť v tomto ročním období.
7 / 10
Mně to sedlo parádně, velice povedené a kompaktní dílo.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.